Oproti minulému roku bylo také jiné uspořádání skupin. Musím to opět hodně pochválit, protože v každé skupince bylo jen 4-6 pejsků, většinou stejné úrovně pokročilosti a na stejné výšce skokovek. Tím pádem jsme se nezdržovali zvedáním a sundáváním latěk a cvičili pěkně plynule naplno.

Parkury jsme si navzájem chystali vždy večer po posledním cvičení, hned jsme aspoň věděli na co se těšit a druhý den tak už dělali s překážkami jen minimální úpravy.

Prostě super organizace a aktivní trénink. Každý měl čas a možnost si pod individuálním vedením Marti natrénovat zajímavé sekvence a problematické časti:  náběhy, rozlišovačky, skočky a ,,výskočky“, ... občas jsem měla pocit, že je pro nás problematické cokoliv…

Čiky má při  běhání v zadku torpééédo - běhá jak ďas a já mám co dělat! Se vší silou se snažím tu neřízenou střelu uřídit, uběhat a nezbývá mi nic jiného než se hýbat a reagovat. A to je věřte, nevěřte pro mě fakt někdy těžký. Obdivuju , jak to zvládají ostatní se stejnýma šílencema. Ale nevzdávám to! Snažím se odblokovat dohlížení na Čiky u každé překážky, víc jí věřit a něco jako běhat .

Nakopla mě věta od Marti :,, Dělej něco, protože já nelituju tebe , ale Čiky!!!“

Čiky agility moc, moc baví, takže věřím, že vyčká než se s ní trochu sehraju. Jsi fakt kámoška Čiky!!

Celý týden jsme trénovaly krásné sekvence, které mi ukázaly, že se máme hodně co učit , taky co je krása v kuse zaběhnuté sekvence a kus supr agiliťáckého života.

 Nějakého pokroku jsme snad taky dosáhly, protože k mé velké radosti, jsme byly po táboře přeřazeni, na trénování , do skupiny závodníků. Huráááá !!! J

  Přestávky mezi ranním a odpoledním výcvikem jsme si zpestřovali obídkem v blízkých restauracích, procházkou, pokecem, koupačkou atd. Večer jsme pak klábosili při vínku a něčem dobrém ,zašli na trsačku, upekli si báječné Ostroretky od Adél, kterýma nakrmila málem celý cvičák atd. atd.